Výchova a rodičovství

Naomi Aldort: Svoboda není bezbřehá


Naomi Aldort zodpovídá důležitou otázku ohledně svobody a vedení dítěte aniž by bylo kontrolováno.

Naomi, ve své knize popisuješ situaci, kdy jdeš hrát ven s míčem se svým 4 letým synem, když ti náhle zazvoní telefon a zjistíš, že tvoje klientka potřebuje okamžitou konzultaci. Když řekneš synovi, že ven nepůjdeš, tak se zeptá proč ne a jakmile mu to vysvětlíš, tak radostně odběhne hrát si do svého pokoje. Také ve své knize popisuješ že tví synové, kteří byli vychováváni bez příkazů a zákazů, jsou vyrovnané a šťastné děti, které se na veřejnosti chovají slušně. Jenže mnoho rodičů, kteří se nechali inspirovat tvými myšlenkami, zažívá něco úplně jiného. Jejich děti se k nim chovají panovačně, křičí na ně a někdy je i tlučou. Nenechají je ani chvíli promluvit s přáteli, kdykoliv je něco jinak, než si přály, nebo představovaly, tak předvádí strašlivé scény. Nepůsobí vůbec dojmem šťastných a spokojených dětí. Kde je chyba?

O tom je celý ten seminář, je to velmi široká otázka. Ano, všímám si toho velmi často. Tím hlavním omylem je, že rodiče zaměňují laskavost či svobodu za svévoli a nemají odvahu, jak vždy říkám, děti vést. Nejlépe se to ukazuje na příkladech.

Minulý týden jsem tu měla jednoho rodiče se šestiletým dítětem. A pokaždé, když se vyskytl nějaký problém – a takhle to rodiče obvykle dělají - když měl ten rodič říct ne nebo dítě zastavit nebo říct: „Ne, to nejde.“ nebo „Teď musíme jít domů.“ nebo cokoli jiného, tak ten rodič, aby byl laskavý, to řekl tak, že to nebylo jasné a srozumitelné, a to dítě mělo dojem, že hrají hru. Já řeknu ano, táta nebo máma řekne ne a tak pořád dokola. Vůbec netuší, že nejde o hru a že to rodič opravdu myslí vážně. „Ne, nemůžeš vběhnout do silnice.“ „Ne, nebudeš skákat do té vody.“ „Ne, tady v obchodě zmrzlinu jíst nebudeme.“ Rodiče se snaží být milí a laskaví a říkají: „No, víš, to nebudeme dělat, probereme to možná později, teď ne.“ Nebo to „ne“ řeknou tak, předstírají laskavost, ale ve skutečnosti je to nejasné. A dětem prospívá, když jsou věci jasné a srozumitelné. Potřebují od nás vědět, jak tento svět funguje.

Když dítě vyrůstá, spoléhá na rodiče, vzhlédne k nim, chce svobodu. A svoboda jsou v určitém smyslu hranice nebo disciplína. Nemám ráda omezení, která rodiče zavádějí bezdůvodně, samozřejmě že ne. Ale učíme se o světě, učíme se, že existuje gravitace. Dítě se učí: „Aha, nemůžu skákat z velké výšky, mohlo bych si ublížit.“ Učí se to na základě zkušenosti. To je omezení, hranice. A stejným způsobem se chce spolehnout na rodiče. „Prosím, musíš mi říct. Budu zkoušet zajít dál a dál, protože se na tebe spoléhám, že dohlídneš na mou bezpečnost a zarazíš mě, když to nebude v pořádku, protože já neznám společenské normy. Jsem tu nový.“

A tak největší chyby, které rodiče dělají… Ono to začíná, už když je malé dítě poprvé uhodí. Mluvíš o tom, jak rodiče dokonce rodiče udeří, a já se vždy rodiče ptám: „Co jste udělali, když vás dítě uhodilo poprvé?“ Protože moje děti - jedno z nich mě jednou kouslo při kojení, takže to nebylo schválně - ale i když to není schválně, ta reakce musí být naprosto jasná: „To se nedělá.“ Ony to nevědí. Nemají si to k čemu vztáhnout. Jak by mohly vědět, že bouchání není v pořádku? Prostě jen plácají do rodiče a rodič říká: „Jé, to bolí, nedělej to.“ [zcela bez důrazu] nebo si s nimi dokonce hrají, protože to nebolí, ještě nemají sílu. Dělají, jako by to bylo v pořádku. Dítě se naučí, že je v pořádku to dělat. Nemají v tom jasno.

Za mě: i u miminka, při prvním kousnutí, zatahání za vlasy, bouchnutí - můžete být vlídní a laskaví, ale buďte pevní a srozumitelní. A to tak, že to dítě nezkusí podruhé a určitě ne potřetí. Někdy se stane, že to musíte vysvětlit znovu. Ale je potřeba to sdělit jasně, a zda je to jasné zjistíte tak, když to porovnáte s tím, co byte udělali, kdyby dítě vběhlo to rušné silnice. Dvouleté dítě to ještě nezná, uteče mu míč pod auto a chce tam běžet. Zastavíte to dítě a je to naprosto jasné. Nepohne s vámi jeho řev, ani ten míč ani důvod proč jít pro ten míč. Uděláte tu správnou věc, poskytnete mu vedení a je to srozumitelné. Potom můžete uznat jeho pocity. „Ano, chtěls ten míč. Míč možná praskl nebo je na druhé straně silnice a můžeme pro něj dojít, poneseš se u maminky v náručí nebo půjdeš opatrně za ruku s maminkou.“

Strach nebo vztek z toho, že dítě zastavíte, lze uznat, ale zastavit ho musíte. Potřebujete si stát pevně za svým a nebýt nejasní a nerozhodní, nenechat dítě to dělat jen proto, že teď je slabé a jeho bouchání nebolí. Když je necháte to dělat, pořád je učíte bouchat. A tak u čehokoli, co nechceme, aby dělaly, a co se potřebují naučit, že se nedělá v dospělosti, když to poprvé zkusí, potřebují upřímnou zpětnou vazbu a ne neurčitou odpověď: „No tak teď si hraj, ale za dva roky se budeš muset naučit to nedělat, protože tvoje rány budou bolet.“ Jak to mají vědět? Jak se to zničehonic naučí?

Stejné je to s plenkami. Naučíme je používat jednorázové plenky, naučí se: „Čůrá se a kaká do plínky. Netrápím se tím, maminka to nechává být a pak mi dá novou.“ Naučí se, že tak se to dělá. Je to to samé. Buď používáme látkové pleny nebo bezplenkovou komunikační metodu. Učíme je už od začátku, kam se čůrá a kaká. Ne do oblečení. Nebo když se vyprázdní do bavlněné plenky, cítí to, je to nepříjemné, hned je přebalíme. Okamžitě se to učí. Tak proč je něco učit čtyři roky a pak říct: „Hele, to, co jsme tě učili, je špatně a teď to budeme dělat jinak.“ A najednou to děláte úplně jinak a ony jsou zmatené a neví, co to znamená. Byl to celý jejich život, vyprazdňování se do plenek, bouchání, kousání, plivání, křik, záchvaty vzteku.

Vztek je dobrý příklad, protože děti jsou samozřejmě velmi inteligentní. Jsou to lidské bytosti a učí se. Ať dělají cokoli, je to to, co je učíme. V zásadě to víte, když se vaše dítě vzteká, naučili jste ho se vztekat. A naučili jste ho to tím, že jste na to reagovali, jako by to byla metoda, jak něco získat, a ne sebevyjádření. O tom, jak to rozlišit, je jedna kapitola v mé knize. A tak pokud vnímáte záchvat vzteku jako sebevyjádření, aniž byste ho způsobili, a to chci vždy uvést na pravou míru, protože rodiče si myslí: „Můžu být na děti hnusný a vše jim zakázat, pak dostanou záchvat vzteku a já jen uznám jejich pocity.“ Ne, samozřejmě, že chcete být laskaví a mít život, ve kterém je respektováno dítě i to, co chce dělat. Neberete je do restaurace jen proto, že tam chcete vy, pokud to nezvládají. Je potřeba vytvořit takovou situaci, kde nemusíte pořád říkat „Ne.“ Aby tam byla zahrada nebo hrací koutek, kde je to samozřejmě bezpečné, mohou si hrát a mají, co potřebují. Ale když nastane situace, kdy musíte říct ne, musí to být naprosto srozumitelné.

Takže pokud se dítě vzteká, protože nedostalo, co chtělo, předně jste to vytvořili vy, jako rodič. Není potřeba cítit vinu, všichni to děláme, je to velmi častá chyba. Vychází z lásky a laskavosti. Nechceme, aby dítě plakalo, tak změníme názor a řekneme: „Dobře, dobře, můžeš si vzít tuhle hračku.“ Nebo poskytneme nějakou náhradu: „Jé, ty jsi naštvaný, že ti spadla věž, pojď, dej si bonbón.“ Tím se dítě naučí, že když se vztekne, něco získá. I když to nebude to, co chtělo na začátku, něco z toho bude. A také se naučí, že je emocionálně slabé a nezvládne, že v životě nedostane, co chce. Je to nemoc chtění, o které často mluvím. Učíme je: „Musíš dostat, co chceš.“ A neustále jim nabízíme stimulaci a jídlo a zábavu, protože kdyby nedostali, co chtějí, byl by to konec světa. Začnou být agresivní, protože se cítí slabí. Upřímně, je to pro ně těžké. Řeknou si: „Jé, bez toho nemůžu být.“ Protože naposledy jsme reagovali, jako by to byl konec světa. To jsme my a naše úzkost. Nabídli jsme rychle náhradu nebo jsme pro to běželi.

Začínáme s tím už u miminek. Miminko něco chce. Honem to seženeme. „Tady to máš.“ A jsme klidní, že už nepláče. Ale právě se něco naučilo o hysterii a panice. „Probůh, já to nezvládnu.“ Takže příště, když se něco stane, a jak rostou, mají v sobě stále pocit, že když nedostanou, co chtějí, je to konec světa. A samozřejmě, že potom křičí, vztekají se a bouchají, protože musí dostat, co chtějí. Naučily se totiž, že když to nedostanou, je to hrozné.

V novém zpravodaji, na kterém pracuji a který vyjde společně s novými stránkami, mluvím o výchově silných lidí, protože silní lidé jsou šťastní lidé. Mimochodem jsi říkala, že moje děti byly vždy šťastné a spolupracující. To není pravda, nic není dokonalé. V průběhu času jsem se měnila a stále se učím, když mi říkají, jaké bylo jejich dětství pro ně. A objevuji mnoho chyb, které jsem udělala. Můžete z toho těžit, protože díky tomu, co se dozvídám, vás mohu naučit to dělat ještě lépe. A neexistuje dokonalý způsob.

Jsme lidé a děti vyrůstají s různými problémy. Ale určitě není tak těžké vychovat děti, které spolupracují z vlastní vůle. Dělá se to tak, že jste srozumitelní. A u záchvatu vzteku, který nezavinil bezcitně a zbytečně rodič, ale např. když dítě upadlo nebo mu spadla věž nebo do něj strčil kamarád a už je po všem, buďte tam s tím vztekem a nelekejte se ho, nemusíte se snažit ten pláč zastavit ani nabízet náhradu.

Takže to je několik možností a doufám, že na semináři nám lidé poskytnou více příkladů nesčetných způsobů, kterými, i když s láskyplným záměrem, dítě učíme, že nemůže zvládnout, když nedostane, co chce, a že způsob, jak to dostat, je bouchání, vztek, křik, záchvat zuřivosti, sesypat se na podlahu, jakákoli metoda, která jim už zafungovala. I když si myslíme, že nereagujeme - protože někteří rodiče si myslí, že dítěti nic nedávají, když se vzteká nebo bouchá, - ale když jdu při práci s rodiči více do hloubky, ukáže se, že dítě z toho něco získá. I když mu nedali to, co chtělo, nakonec třeba u sebe mělo maminku. Může to být pozornost. Například pracujeme v kuchyni, vaříme večeři, uklízíme, telefonujeme nebo vyřizujeme e-maily a dítě potřebuje naši pozornost. Opět, jak říkám: „Buďte laskaví, nevyvolávejte ten záchvat. Nezpůsobujte ho pasivně tím, že nebudete uspokojovat jejich potřeby. A tak dítě, jehož potřeby jsou uspokojeny a vy jste tam pro něj a přerušíte to, co děláte, když řeknou, že vás potřebují, obvykle nemají potřebu se vztekat.

Potřebujeme odstranit tu potřebu a chyba většinou spočívá s nedostatečné srozumitelnosti a rodičovském strachu z projevu emocí u dítěte. Rodič tento projev zastavuje, čímž se dítě učí, že záchvat vzteku je úžasný nástroj a ne skvělé sebevyjádření. A já se těším, že se zejména u tohoto tématu, který prakticky zahrnuje vše, dostaneme mnohem hlouběji. S tímto tématem souvisí tolik dalšího, co je třeba brát v úvahu. Tím se budeme zabývat na seminářích a přednáškách, až v říjnu přijedu.

Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=dnhmvGdEano